Smrtná neděle

Smrtná neděle

Poslední dvě postní neděle a jejich tradice jsou známé dodnes – jedná se o pátou postní neděli zvanou smrtná a šestou postní zvanou květná. O smrtné neděl neboli páté neděli postní o sobě již dávalo jasně vědět jaro. Tato neděle se někdy kryla s dalším významným dnem – svátkem Zvěstování Panně Marii, slaveným 25. března. Lidé zmíněnému mariánskému svátku říkali první Matička a věřili, že se toho dne otevírá země, aby umožnila hmyzu a plazům opustit zimní skrýše.


Nejznámější tradice spojená se smrtnou neboli černou nedělí se nám dochovala do dnešních dní. Jde o vynášení Smrtky, symbolu dlouhé zimy, ze vsi. V minulosti býval tento zvyk zpravidla spojen s nošením líta, symbolu nadcházejícího jara a nového života.

Podle dochovaných svědectví mívala Smrtka různé podoby i jména. Staří Čechové si ji představovali jako odpudivé strašidlo. V našem kraji se jí někde říkalo také Smrtholka nebo prostě Zima. Byla vyráběna ze slaměného došku prostrčeného loket dlouhým klackem a doplněného rukama nebo, a to častěji, ze dvou holí svázaných v kříž a obalených slámou. Slámu děti opatřily obličejem, oblékly do šatů a začaly ji zdobit – šátky, bílými hadříky, pentlemi a květinami nebo obrázky na nitkách a větvičkách. Místo korálů měla Smrtka kolem krku šňůru s výdumky (výfuky). Šlo o bílé a pestře barvené vaječné skořápky. Někdy měla Smrtka v ruce kosu.


Příprava probíhala na Smrtnou neděli od časného rána. Když bylo dílo hotové, uspořádaly děti, hoši i děvčata, Smrtce pohřební průvod.  Dvě nejstarší dívky vzaly Smrtku pod paží a průvod se vydal k místnímu potoku nebo rybníku. Při tom se po vsi rozléhal jásavý křik, výskot a zpěv. Cestou k potoku se zpívalo: „Smrt nesem ze vsi, nové léto do vsi…“  Smrtka se klátila v poslední smrtelné křeči děvčatům nad hlavou. U potoka začaly dívky Smrtku odstrojovat. Holý slaměný došek pak za křiku hodily do vody. Tentokrát děti zpívaly: „Smrt plave po vodě, nové léto k nim jede. Ty svatá Markyto, zachovej naše žito, to všecko obilí, co nám Pánbůh nadělí. Svatý Jiří jede k nám, po věnečku veze nám, nám, nám, pannám.“ Jiná varianta této písničky zněla: „Smrt plave po vodě, nové léto k nám jede. Léto, léto, léto, kde tak dlouho bylo? U studánky u vody, ruce, nohy mylo. Fiala, růže kvésti nemůže, Až nám Pánbůh zpomůže. Svatý Petr z Říma pošle flaši vína, abychom se napili, Pánaboha chválili.


Když proud Smrtku odnesl a nikde neuvízla, bylo to znamení, že je zimě skutečně odzvoněno. Pokud však někde uvízla, šlo o varování, že se zima brání a jen tak lehce se nevzdá. Děti si rozebraly, co kdo půjčil k vyzdobení Smrtky, a obrátily se na rychlý úprk. Věřily totiž, že kdo se zdrží a doběhne jako poslední, do roka a do dne zemře. Po doběhnutí si ještě zahrály některou dnes již zapomenutou dětskou hru – například Sluníčko a měsíček nebo na Čukababu.



Protipólem k vynášení Smrtky bylo nošení líta neboli letečka po vsi. Původně jej nosily ihned zrána mladé svobodné dívky, časem se této tradice ujaly opět především děti. Chození s lítem mělo podobu koledy. Děti obcházely se zpěvem vesnici a přály hospodářům dobrou úrodu. Letečko mělo nejčastěji podobu malého jehličnatého stromku, smrčku, jedličky nebo borovice, kterému se dole osekaly větvičky a kůra se oškrábala. Ponechaný věnec větviček se ověsil barevnými stuhami, fábory, různobarevnými hadříčky, papírovými květinami nebo slaměnými řetězy. Nakonec se opět navěsily barevné a bílé výdumky. Na vrcholek letečka se občas připevňovala malá hadrová nebo papírová panenka. Mnohde sloužily jako líto také větvičky kočiček. Na Plzeňsku existovala ještě jedna podoba letečka. Šlo o bělostnou loutku nemluvněte vytvořenou z šindele nebo polínka, zabalenou v pe­řince.

Účastnící tohoto průvodu kráčeli po vsi slavnostně a opět prozpěvovali různé písně. Také u vrat a dveří statků zněly při koledě veselé hlasy. Některé říkanky se ještě dlouhou dobu uchovávaly ve školních čítankách. Patří mezi ně například tyto dvě: „Nové líto, nové líto, kdes tak dlouho bylo? U studánky, u Jordánky ruce, nohy mylo. Líto, nový líto, co jsi nám přineslo? Mnoho dobrého, kvítí pěkného, modrého, bílého i červeného. Vijte, holky věnce, která má mládence; však je dosti kvítí, až se louka třpytí; však je dosti lupení, až se hora zelení.


Zmíněné dvě tradice spojené se Smrtnou nedělí doplňovala ještě jedna, zcela zapomenutá. Děvčata na plzeňském venkově totiž s oblibou volila ze svého středu královnu Vesnu – mladou, hodnou, roztomilou krásku. Vesnu, představující dobrou vílu tepla, dívky věnčily sněženkami, poté za veselého zpěvu vymývaly lesní studánku a s kyticemi prvních květů, poslů jara, se vracely domů.


Nejen dívky a malé děti koledovaly o smrtné neděli. Ve chválenické farnosti obcházel kantor společně s osadníky jednotlivé vsi a vybírali pro faráře koledu v podobě vajec. Nejvíce vajec bylo vždy odváděno z panských dvorů, které se ve farnosti nacházely tři. Z každého panského dvora byla odevzdávána jedna kopa vajec nebo patnáct krejcarů. V celé farnosti bývalo o smrtné neděli vybráno celkem osm až devět kop, ze kterých si kantor směl ponechat jednu třetinu.


zdroj: http://www.chvalenice.cz/obec-107/z-historie-obce-1/kapitoly-z-historie/lide-a-tradice/lidove-zvyky-na-vsi/

61 zobrazení

LET'S GET IN TOUCH

© 2019 BÍLÝ OBLAČNÝ MOST